Krátké zprávy

22.12.2014

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS ze dne 6.12.2014

Jednání se uskutečnilo v rámci Vzdělávacích a diskuzních dnů v Karlových Varech.

11.5.2014

Zápis z jednání výboru ES ČGS ze dne 25.4.2014

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS, které se uskutečnilo v Hradci Králové

6.7.2013

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS 13.6.2013

Zápis z jednání výboru ESČGS, které se uskutečnilo tentokrát v Ostravě.

6.7.2013

XVII. Hradecké gastroenterologické a hepatologické dny - zpráva z akce

Podrobnou zprávu z této tradiční akce s mezinárodní účastí můžete nalézt na webu endoskopické sekce:

27.3.2013

Biopsie klíčovou dírkou

Vincent Zoundjiekpon a kolektiv lékařů z Centra péče o zaživací trakt publikovali na webu ES ČGS názorný návod biopsie u submukózn…

Nacházíte se: Hlavní stránka různé Cestopisy Nahlédnutí do života hamarské vesnice (Etiopie 2009)

Nahlédnutí do života hamarské vesnice (Etiopie 2009)

8.5.2010, Ivana Kajzrlíková

       V regionu Jižní Omo poblíž etiopsko-keňské hranice dodnes žijí divoké kmeny způsobem téměř pravěkým. Jedním z nejpočetnějších (35 tisíc) je kmen Hamarů žijící v okolí měst Turmi a Dimeka, živící se převážně pastevectvím. Hamarské ženy jsou vyhlášené krásky, kůži a vlasy si potírají okrovou hlinkou, většinou nosí krátké kožené sukně, krášlí se četnými kovovými náramky, jak na předloktích, tak na lýtkách. Vdaná žena se pozná podle bronzové obruče na krku. Kromě šperků se zdobí též jizvením kůže a před tancem se navíc potírají křídou.

       My jsme měli na naší cestě Etiopií to štěstí strávit tři dny na hamarském území. Jeli jsme džípem z Addis Ababy, přes Arba Minch a Konso, vyprahlou krajinou přes území Tsemaiů a Arborů, a utábořili jsme se v kempu u města Turmi. Nezbytností k návštěvě jakéhokoli kmene je přítomnost místního průvodce ovládajícího domorodý jazyk. Ten náš nás dovedl do blízké vesnice, kde se po zaplacení příslušné částky, potřesení si rukou se všemi obyvateli vesnice a několika neobratnými frázemi v hamarštině, konečně prolomily ledy a my byli pozváni dovnitř vesnice i do jednotlivých chýší. Byla už téměř tma a místní se sešli na tradiční večerní tanec Evangadi, kdy muži tančí tak, že skáčou snožmo co nejvíce do výšky a ženy podupávají do rytmu naproti nim a hrají třením kovových náramků na předloktí. S padající tmou a díky omamné moci hudby jsme se jak hosté, tak naši hostitelé, odpoutali od všech předsudků a rozdílů, nechali se unášet rytmem a užívali si spontánní oslavu pod zářícíma hvězdama.
       Druhý den ráno jsem jeli do 20 km vzdálené Dimeky, kde byl velký týdenní trh, cestou jsme potkávali místní vedoucí dobytek na prodej. Nejběžnějšími abchodními artikly jsou kromě ovcí, koz a drůbeže též kukuřice, čirok a slupky z kávy, které se zde nevyhazují, ale dále vyvářejí v přípravě roztoku podobného čaji. Dále zde můžete koupit nejrůznější hamarské šperky vyrobené z korálků dovážených z Keni, nádoby na vodu a potraviny a mužské dřevěné „polštáře“, což jsou miniaturní dřevěná sedátka, které nosí hamarští muži neustále při sobě, v případě potřeby si na ně můžou sednout a při spánku si jimi podpírají hlavu, aby si neponičili účes. Zatímco jsme obcházeli trh, náš průvodce zjišťoval, jestli se v nějaké blízké vesnici koná ceremoniál skákání přes býky – nejznámější a nejdůležitějši událost v životě Hamarů. Oslovil „švihače“ – nazdobené muže s pruty – každý podle jejich vzhledu pozná, že se budou účastnit skákání přes býky, a vyzvěděl od nich, kam mají namířeno a kde přesně se obřad koná.
       S jejich dopomocí jsme pak vyjeli z Dimeky směrem k onomu místu. Přejeli jsme rozvodněnou řeku a zamířili do buše. Zprvu se nám nechtělo moc věřit, že bychom měli takové štěstí a zrovna dnes se konalo opravdové skákání přes býky, spíše jsme očekávali nějaké divadlo pro turisty, ale poté co jsme jeli 40 minut džípem a pak, kdy už byla cesta zcela nesjízdná, šli ještě hodinu cesty buší, jsme uvěřili, že budeme svědky skutečného ceremoniálu. Na místě jsme byli přijemně překvapeni, průvodce vyjednal se stařešinou z vesnice naši účast na obřadu, samozřejmě dohodl cenu a pak už nás slavnostně usadili na hovězí kůže, pohostili nás smrdutým hnědým zkaleným nápojem nalitým do rozpůlené tykve, což se nám naštěstí díky komunikačním dovednostem našeho průvodce podařilo mile odmítnout, a pak už jsme jen hltali okolní atmosféru...
       Skákáni přes býky je iniciační ceremoniál chlapců v pubertě, nikdo přesně nesleduje svůj věk, ale když se chlapec cítí být připraven na ženění, osloví svého otce, který následně začne připravovat obřad. Otec označí chlapce speciálním dřívkem nošeným u pasu, aby každý poznal, že se připravuje na svůj velký den. V den obřadu všichni oslavují, tančí, hlavní roli mají ženy ze „skokanovi“ rodiny. Kvůli nim přijdou nazdobení muži s pruty z okolních vesnic, takzvaní „švihači“ a postupně je švihají připravenými pruty. Je to docela krutě vyhlíženící zvyk, ženám pak na těle zůstavají zakrvavené šrámy a následně jizvy, přesto všechny ženy chtějí být vyšvihány, muže neustále pronásledují a žadoní. Krutý zvyk však není samoúčelný. Ženy, které vytrpěly bolest a na těle jim zůstanou jizvy, se v případě nouze mohou v budoucnu obrátit na toho, kdo je při obřadu sešlehal. Oslavy gradují a spějí k hlavnímu bodu programu, „skokan“ mezitím nervózně obchází kolem a připravuje se na svůj velký moment. Na volném prostranství před vesnicí ostatní muži shromáždí dobytek, přibližně 30 krav drží za hlavy a za ocasy srovnané v řadě vedle sebe a úkolem skokana je 3-4 krát přeběhnout po kravích hřbetech bez upadnutí. Po úspěšné zkoušce je uznán za dospělého a může si vybrat nevěstu.
       Během naší návštěvy se obřad zkomplikoval, neboť těsně před skákáním se zjistilo, že některé krávy chybí. Muži se začali hádat, kdo nese vinu, pak došlo i na bitku a vypadalo to, že se skákání bude muset odložit na druhý den. Nakonec se naštěstí chybějící krávy našly a nikdo nepřišel k úrazu. Mezitím už se téměř setmělo, atmosféra gradovala, krávy se postupně plašily, utíkaly, a opět za přispění všech přítomných sháněly dohromady. Hamaři byli excitovaní až nevypočítatelní, ale nakonec skákání proběhlo – úspěšně - už v naprosté tmě. Závěrečná atmosféra již byla tak napjatá a vyhrocená, že jsme ze samotného skákání nakonec neudělali ani jednu fotku ... Celý náročný den zakončila noční cesta buší zpět k džípu, kdy jsme si za neznámých zvuků přicházejících z okolní buše přehrávali zážitky minulých hodin a snažili se ujistit, zda jsme ve správném tisiciletí ....
 
       Text Ivana Kajzrlíková, foto Rudolf Mikoviny
        V upravené verzi pod názvem „Africká maturita“ publikováno v magazínu Koktejl 5/2010