Krátké zprávy

22.12.2014

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS ze dne 6.12.2014

Jednání se uskutečnilo v rámci Vzdělávacích a diskuzních dnů v Karlových Varech.

11.5.2014

Zápis z jednání výboru ES ČGS ze dne 25.4.2014

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS, které se uskutečnilo v Hradci Králové

6.7.2013

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS 13.6.2013

Zápis z jednání výboru ESČGS, které se uskutečnilo tentokrát v Ostravě.

6.7.2013

XVII. Hradecké gastroenterologické a hepatologické dny - zpráva z akce

Podrobnou zprávu z této tradiční akce s mezinárodní účastí můžete nalézt na webu endoskopické sekce:

27.3.2013

Biopsie klíčovou dírkou

Vincent Zoundjiekpon a kolektiv lékařů z Centra péče o zaživací trakt publikovali na webu ES ČGS názorný návod biopsie u submukózn…

Nacházíte se: Hlavní stránka různé Cestopisy Z COPACABANY NA ISLA DEL SOL (Peru, Bolivie 2006)

Z COPACABANY NA ISLA DEL SOL (Peru, Bolivie 2006)

17.4.2010, Ivana Kajzrlíková

aneb kapitola z kdysi dávno připravovaného a nikdy nedopsaného cestopisu z Bolívie :-)

       Do Bolivie jsme se vrátili přes hraniční přechod Yungay. Vyrazili jsme z Puna z terminálu Zonal. Už tam na nás čekal téměř plný colectivo. Jen, co jsme nasedli, mohli jsme jet. Mačkali jsme se asi dvě hodiny, cestou jsme se vyhýbali zbytkům zátaras, kamenů a střepů po včerejší stávce. Nejvíc barikád zůstalo ve městě Ilave, kde včera hrozily největší nepokoje. Starší dáma, která vystupovala ještě před hranicí, se hádala, že nezaplatí plnou sumu 5 solů, když nejede celou cestu. Zaplatit ale musela. Bohužel tu většinou platí, že ať vystoupíte kdekoliv, platit musíte za celou trasu.

       V Bolivii kromě autobusů a taxíků (železnice spojuje pouze několik měst na jižním Altiplanu) můžete cestovat i hromadnou dopravou, kterou tu zabezpečují micros, trufis a colectivos. Všechny jezdí svou pevně danou trasu a vy můžete kdekoli nastoupit a na požádání vám také zastaví. Nejlevněji se dá cestovat v micros. Colectivos a trufis představují minibusy nebo auta, cenově mezi micros a taxikem.

       V Yungay jsme si chytili kolo-taxi, vlastně kolo-taxi si chytlo nás, a usmlouvali jsme cenu k hranici na 2 soly. Naložili jsme batohy, pohodlně jsme se usadili a nechali se vést. Netušili jsme, že k hranici je to ještě dva kilometry do kopce. Za chvíli jsme museli seskočit a pomáhali „taxikáři“ tlačit naložené kolo.
       Nejprve jsme museli absolvovat kontrolu příručních zavazadel. Taxikář nám zatím venku hlídal batohy. Prohlíželi nás každého zvlášť, Rudu prvního. Jeden policista prohledával malý batoh a druhý přepočítával peníze z kapsičky na krku. Nenápadně zohnul a schoval do dlaně jednu dvacetidolarovou bankovku, i když bohužel pro něho si toho Ruda všiml.
       „Máte tu 105 dolarů, souhlasí to?“
       „Ne, mám 125 dolarů, vím to“, nenechal se odbýt Ruda.
       Policista před ním znovu přepočítal peníze. „Vidíte, 105.“
       Ruda sebral odvahu, dvacetidolarovku v policistově ruce narovnal a i s ní napočítal 125.
       „ Aha, no, máte pravdu.“ Bohužel na nás si dnes nepřivydělá.
      Mě pak prohlédli jen velmi zběžně. Zkontrolovali mi všechny kapsy, jenže já z každé vytáhla buď kapesník nebo kus toaletního papíru, který se v Peru i v Bolivii používá téměř na vše, co vás napadne – od psaní dopisů po balení jídla, a každý zde nosí roli toaletního papíru neustále u sebe. Když viděli, jaký jsem beznadějný případ, radši mě hned poslali pryč. V imigrační kanceláři jsme dostali výstupní razítko, rozloučili jsme se s naším taxikářem a dali mu místo 2 domluvených solů 3, aby měl radost.
       „ To je málo“, odvětil. No podívejme se, tolikrát už se nám to stalo v Peru a stejně se zas necháme nachytat. Dohodneme se si nějakou rozumnou cenu a když přijde na placení, konečná cena je několikrát vyšší. Podala jsem mu tedy 5, ale on na mě hodil kyselý obličej. Naštěstí jsme měli posledních 10 solů, 3 jsem si nechala na památku a 7 skončilo v jeho kapse.
       V kanceláři na bolivijské straně jsme se snažili získat povolení k pobytu alespoň na 40 dní, ale bohužel nám mohou dát jen 30. Chytli jsme si micro do Copacabany, posunuli ručičku hodinek o hodinu dopředu a hned byl čas oběda, tak jsme vyzkoušeli bolivijskou kuchyni - menu za 10 boliviánů – příjemná změna, ceny jsou tu oproti Peru poloviční. Konečně nás přestaly trápit zažívací obtíže, které nás provázely posledních čtrnáct dnů v Peru a my si opět mohli jídlo vychutnat. Doufejme, že jsme si už na jihoamerickou stravu zvykli. Ubytovali jsme se v Hostal Andinos a šli se projít na pláž.
       Tato jediná bolivijská veřejná pláž sice nemůže konkurovat své jmenovkyni v Rio de Janeiro, ale i tak Copacabana zůstává jediným bolivijským nefalšovaným prázdninovým letoviskem. Kromě zahraničních turistů sem jezdí hlavně domácí. Na koupání ale zapomeňte. Voda v jezeře Titicaca (3820 m.n.m.) má celoročně kolem 14 stupňů Celsia. Hlavní atrakcí jsou šlapadla ve tvaru různých kačen a autíček i výlety lodí na Isla del Sol (Ostrov Slunce), Isla de la Luna (Ostrov měsíce), nebo kamkoli si zaplatíte.
       Z pláže jsme šli na hlavní náměstí ke katedrále. Před ní stála kolona aut a řidiči kupovali u stánků nejrůznější mašle, pentle a květiny a jimi auta zdobili. Chvíli jsme dění nechápavě pozorovali, než jsme pochopili, že se jedná o rituál Cha´lla, kdy si řidiči nechávají svá auta požehnat. Za chvíli se objevil kněz s kbelíkem svěcené vody a postupně auta obcházel a žehnal jim i posádce. Po seznámení s bolivijskými silnicemi to docela chápu.
       Po chodnících ve městě posedává i spousta přistěhovalců – většinou dredařů, takoví novodobí hippies, kteří tu žijí volně, bez závazků a konvencí, prodávají pletené a kovové šperky, které vyrábí přímo na ulici. Je tu také spousta barů a nočních podniků, samozřejmě jsme neodolali a šli sledovat druhý poločas zápasu Francie-Portugalsko na Mistrovství světa. Během zápasu nabízeli koktejly za poloviční cenu, tak jsme náš vstup do Bolivie náležitě oslavili.
       Po fotbalu jsme zašli pro stativ a šplhali se na Cerro Calvaria fotit západ Slunce. Nahoře ve stáncích prodávali zmenšeniny osobních i nákladních aut, domů a balíčky peněz – nejčastější přání a tužby bolivijců. Jednotlivci i celé rodiny je kupovali a nechávali si od místních kněží posvětit. Na západ Slunce čekala spousta lidí, někteří dokonce seděli na skalách v pozici lotosového květu a meditovali, všichni v klidu a pokoji vychutnávali ten magický moment, kdy Slunce splynulo s hladinou jezera.
 
       Nepotřebné věci jsme si uschovali v hotelu a s lehčími batohy vyrážíme na Isla del Sol. Máme v plánu obejít celý ostrov a přes noc tábořit. Naše loď vyráží ve tři čtvrtě na devět, máme jen patnáct minut zpoždění, což je na Bolivii celkem slušné. Naproti nám seděl pár z Holandska a i když vlny na Jezeře Titicaca nejsou nijak velké, paní stihla cestou vyzvracet plný igelitový pytlík. Přistáli jsme na jižní části ostrova u inckého schodiště. Hned, jak jsme přirazili ke břehu, se na nás vrhly domorodé děti nabízející nocleh v místních hotelech. My jsme s ne zrovna nejlehčím stanem na zádech snadno odolali. Když ho budeme celý den vláčet sebou, měli bychom ho konečně využít.
       Vystoupali jsme po starobylých schodech na cestu vedoucí na nejjižnější cíp ostrova, minuli jsme ruiny Pilko Kaina došli až na konec ostrova, tam však cesta končila ve vlnách jezera. Šplhali jsme se nahoru po skalách na druhou stranu zátoky ve snaze najít nový chodník, chvíli nám to trvalo, ale přece jen jsme našli pěšinu vedoucí zpět do vesnice Yumani, pod kterou jsme se vylodili. Místním chlapcem jsme se nechali zlákat do jedné z „restaurací“ na oběd. Hostitelka nám na požádání přinesla jídelní lístek, ale k našemu překvapení v něm nabyly žádné ceny.
       „ Kolik stojí Pollo Milanesa (kuřecí řízek)?“
       Žena se velmi dlouze zamyslela a nejspíš úplně od boku střelila: „28 boliviánů.“
       „ A kolik Pollo frito (smažené kuře)?“
       „26.“
      No radši jsme si dali menu – polévku a špagety za 20 boliviánů, a doufali, že to aspoň bude rychlé. Po patnácti minutách si žena zavolala jednoho z chlapců hrajících si venku a poslala ho na nákup. A po hodině jsme se konečně dočkali a celí netrpěliví mohli vyrazit k severní části ostrova. Pozdě odpoledne jsme našli nejzachovalejší památku ostrova – Mesa Ceremónica (ceremoniální stůl) a Ruiny Chincana, jejíž hlavní část tvoří Palacio del Inka, nazývaný též El Laberiento nebo aymarsky Incanotapa. Pak jsme sestoupali do Cha´llapampy, což je vesnice u severního přístavu. Tou jsme jen rychle prošli a hledali místo k postavení stanu. Na ostrově je povoleno tábořit kdekoli, jen je lepší vyhnout se obydlím místních. Dva kilometry za vesnicí, asi 100 metrů pod cestou jsme objevili nádhernou pláž jako stvořenou k přespání. Čekali jsme se stavbou stanu, až se setmí. I přesto nás zahlédlo několik pastevců ženoucích nahoře po cestě své ovce a pár lidí z loďky. Zaslechli jsme dětský smích. Místní děti z cesty shazovaly kameny, které dopadaly kousek od našeho stanu. Nevěděli jsme, zda to dělají jen tak nebo nás zahlédly a snaží se nás vypudit. Moc jsme se tu noc nevyspali. Na každý podivný zvuk, kterých nebylo málo, jsme vylezli ven a kontrolovali okolí, Ruda dokonce chvíli seděl schovaný za skálou s nožem v ruce.
       Odměnou za tuto děsivou noc nám byl nádherný východ Slunce v místě, kde se podle inckých legend samo Slunce zrodilo. V denním světle se nám ostrov jevil přívětivěji, v klidu jsme posnídali a sbalili stan. Najednou vidím, že se v písku něco hýbe. Kousek od našeho noclehu leze asi pěticentimetrový světlý štír. Skoro splývá s okolním pískem. Klacíkem jsme ho radši odházeli dál od batohů. Jen doufejme, že jsme si jeho kamaráda nepřibalili do věcí. Raději jsme všechno pořádně proklepali.
       Po probdělé noci jsme se jako mátohy proploužili vesnicí Challa a napojili se na včerejší chodník vedoucí zpět do Yumani a do přístavu. Tam jsme chytli loď do Copacabany a celé odpoledne dospávali před zítřejší cestou do Orura...