Krátké zprávy

22.12.2014

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS ze dne 6.12.2014

Jednání se uskutečnilo v rámci Vzdělávacích a diskuzních dnů v Karlových Varech.

11.5.2014

Zápis z jednání výboru ES ČGS ze dne 25.4.2014

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS, které se uskutečnilo v Hradci Králové

6.7.2013

Zápis z jednání výboru Endoskopické sekce ČGS 13.6.2013

Zápis z jednání výboru ESČGS, které se uskutečnilo tentokrát v Ostravě.

6.7.2013

XVII. Hradecké gastroenterologické a hepatologické dny - zpráva z akce

Podrobnou zprávu z této tradiční akce s mezinárodní účastí můžete nalézt na webu endoskopické sekce:

27.3.2013

Biopsie klíčovou dírkou

Vincent Zoundjiekpon a kolektiv lékařů z Centra péče o zaživací trakt publikovali na webu ES ČGS názorný návod biopsie u submukózn…

Nacházíte se: Hlavní stránka různé Cestopisy Za horskými kmeny severního Laosu

Za horskými kmeny severního Laosu

13.3.2011, Ivana Kajzrlíková

Laos je s pouhými 6 milióny obyvatel nejméně lidnatou a nejzaostalejší zemí jihovýchodní Asie. Žije zde však až 132 různých etnických skupin a místní obyvatelé si díky relativně nízkému zájmu okolního světa zachovávají dávné tradice, nezkaženost a dobré vychování. Na rozdíl od sousední Kambodžy se zde nesetkáte s předraženým obchodováním,  žebráním a většina lidí se s vámi dokáže bavit i nezjištně.

Nadpoloviční většinu obyvatel Laosu tvoří tzv. Lao Loum žijící v nížinách. Ostatní populace se podle nadmořské výšky označuje jako Lao Thai obývající území do 400 m.n.m., dále Lao Thoeng (400-1000 m.n.m.), kam patří skupiny Khamu, Alak a Lamet. Oblasti nad 1000 m.n.m. obývá skupina Lao Soung , kam řadíme Hmongy, Mieny a Akhy.
Etnicky nejbohatší je oblast hornatého severu, zejména okolí měst Luang Nam Tha a Luang Prabang. My jsme za horskými kmeny vyrazili z Luang Prabang. Nejprve jsme jeli k vodopádům Tad Sea poblíž sloní rezervace a pozorovali mahuty koupající slony pod vodopády, a odtud jsme již vyrazili pěšky do džungle.
Procházeli jsme územím kmene Khamů, v jejichž vesnici s názvem Ban Hue Fie (vesnice proudu záplav) jsme strávili první noc. Khamové pocházejí z Kambodžy, mluví khmérsky, nemají vlastní písmo a ve škole se postupně učí laoským jazykem. Naše vesnice byla relativně vyspělá, škola se nachází přímo ve vesnici, takže děti nemusí nikam docházet a většina dětí i dospělých obstojně rozumí laosky. Khamové jsou farmáři – pěstují zejména rýži, kterou zde na rozdíl od nížin sklízejí pouze jednou do roka na konci období dešťů, dále kukuřici, čirok a cukrovou třtinu. Přístup k manželstvím je zde benevolentní,  mohou si vybrat manželku i z jiné vesnice a dokonce i z jiného kmene. Khamové vyznávají animismus, což je víra v duši předmětů a přírodních jevů, principy buddhismu nechápou.
Večer ve vesnici jsme uvařili nudlovou polévku, což je v Laosu nejběžnější jídlo, nejčastěji však podávané k snídani a k obědu, a popíjeli místní formu tradičního laoského alkoholického nápoje rýžové whisky „lao lao“. Místní variantu však představoval hliněný hrnec plný rýže s tenkou vrstvou tekutiny na povrchu, kam se postupně doplňovala voda, pivo nebo cokoliv bylo po ruce. Nápoj měl podstatně méně alkoholu než klasická lao lao whisky prodávaná ve městě a chutnal spíše jako jablečný mošt.
V noci zde bylo nezvykle málo létajícího hmyzu, zato množství stonožek i pavouků obřích rozměrů. Místní si s nimi nelámou hlavu. Jedna mladá žena přišla do naší chýše, kde jsme před ulehnutím prohlíželi podlahu i stěny a odstraňovali zvířecí spolubydlící, bez okolků chytila velkého chlupatého pavouka lezoucího po stěně do dlaně, kde ho rozmáčkla a vyhodila před chýši.
Druhý den jsme strávili na cestě. Nejprve jsme procházeli kolem rýžových polí s pasoucími se vodními buvoly a míjeli rodiny pracující na svých políčkách. Cesta vedla dále přes hory, chvílemi na otevřených pláních, kde pražilo slunce, chvílemi džunglí, která skýtala alespoň trochu stínu. Postupně jsme se dostali až na území kmene Hmongů. Hmongové jsou vysokohorský kmen žijící ve výškách nad 1000 m.n.m., pocházejí z jižní Číny z provincie Yunan a opět mají vlastní jazyk. Staví si domy bez oken se dvěma dveřmi, přičemž zadní dveře využívají lidé a přední dveře slouží pouze pro duchy. V jejich vesnici s názvem Lou Kut jsme zastavili na oběd, ale raději jsme poobědvali pouze rybí konzervy, které jsme si nesli sebou. Vesnice Lou Kut vypadala velmi zaostale, nebyla zde škola ani zdroj tekoucí vody. Vesničané využívali pouze stojatou vodu z bahnité stoky, kde se zároveň povalovala prasata a kozy.  
Do další hmongské vesnice, kde se již nacházela  škola a větší zázemí, to trvalo asi 3 hodiny. Další noc jsme strávili v prvním patře nad místní „hospodou“. Domácí zde pili rýžovou whisky a přikusovali k tomu největší místní pochoutku – smaženou buvolí kůži. Prodávají zde i smaženou hovězí a vepřovou kůži, ale ta buvolí vede … Chutná přibližně jako naše chipsy, ale smrdí jako buvol …
Další den už jsme se blížili nazpět ke sloní rezervaci, odkud jsme na kajacích splavili do Luang Prabang – centra celé oblasti, kam lidé z vesnic roztroušených po okolí přicházejí prodávat své rukodělné výrobky na místní tradiční „Hmong market“.
 
text Ivana Kajzrlíková, foto Rudolf Mikoviny a Ivana Kajzrlíková